Výstižné postřehy ze země naruby
Novou cestopisnou knihu v řadě Cestománií a její čtvrtý díl, jež vydala Kartografie Praha, jsem si neprohlížel nadarmo. Mezi deseti reportážemi z deseti zemí doplněnými geografickými informacemi jsem v ní našel postřehy ze země ragby zaslíbené a to z Nového Zélandu.
Novou cestopisnou knihu v řadě Cestománií a její čtvrtý díl, jež vydala Kartografie Praha, jsem si neprohlížel nadarmo. Mezi deseti reportážemi z deseti zemí doplněnými geografickými informacemi jsem v ní našel postřehy ze země ragby zaslíbené a to z Nového Zélandu.
Postřehům ze Země naruby, jak Nový Zéland nazval autor reportáže Jan Pergler, jsou věnovány stránky 28 až 49. V řádcích, kde autor popisuje cestu autobusem z Wellingtonu do Aucklandu, je popsána atmosféra, kterou žije stále celá ragbyová země, která bude v roce 2011 pořádat MS v ragby.
„Cestovat po Novém Zélandu a ignorovat vsudypřítomný duch All Blacks je přímo hrdelní zločin. Je všude. Ve stáncích se suvenýry, v televizi, v novinách, na pouličních reklamách, v barech. I na opuštěných místech Jižního ostrova občas narazíte na vyřezaný nápis All Blacks do kmene stromu. A když už si myslíte, že jste v divočině ragbyovému šílenství konečně unikli, otevřete si láhev piva a na zátce na vás vykoukne hádanka: Centr Atl Blacks v letech 1975 – 1982 s iniciaály W.O. A vedle hned odpověď: William (Bill) Osborne.
Autor také popisuje komentáře řidiče, který jej a ani jeho spolucestující nenechal spát a neustále je bavil. Když sdělil, že ve městě cíle jízdy Australané porazili poprvé All Blacks, doprovázelo jeho slova bučení. Potlesk se ozval až poté, co řidič zahulákal: „Ale že jim to trvalo!“ „Jsme v Aucklandu, ve kterém se All Blacks 20. června 1987 stali mistry světa, když porazili Francii 29:9.“ Osazenstvo autobusu naposledy odměnilo našeho řidiče bouřlivým potleskem a ovacemi.
„Na řidiče jsem si vzpomněl,“ píše Pergler v závěru reportáže „ na letišti. V televizi právě začínal přímý přenos, jak jinak než ragbyového zápasu All Blacks. Svalnatí a neklidní Novozélanďané pouštěli na své soupeře hrůzu válečným tancem. Letiště načas zastavilo. Teprve, když hráči vyrazili závěrečný pokřik, opět ožilo.“
„Cestovat po Novém Zélandu a ignorovat vsudypřítomný duch All Blacks je přímo hrdelní zločin. Je všude. Ve stáncích se suvenýry, v televizi, v novinách, na pouličních reklamách, v barech. I na opuštěných místech Jižního ostrova občas narazíte na vyřezaný nápis All Blacks do kmene stromu. A když už si myslíte, že jste v divočině ragbyovému šílenství konečně unikli, otevřete si láhev piva a na zátce na vás vykoukne hádanka: Centr Atl Blacks v letech 1975 – 1982 s iniciaály W.O. A vedle hned odpověď: William (Bill) Osborne.
Autor také popisuje komentáře řidiče, který jej a ani jeho spolucestující nenechal spát a neustále je bavil. Když sdělil, že ve městě cíle jízdy Australané porazili poprvé All Blacks, doprovázelo jeho slova bučení. Potlesk se ozval až poté, co řidič zahulákal: „Ale že jim to trvalo!“ „Jsme v Aucklandu, ve kterém se All Blacks 20. června 1987 stali mistry světa, když porazili Francii 29:9.“ Osazenstvo autobusu naposledy odměnilo našeho řidiče bouřlivým potleskem a ovacemi.
„Na řidiče jsem si vzpomněl,“ píše Pergler v závěru reportáže „ na letišti. V televizi právě začínal přímý přenos, jak jinak než ragbyového zápasu All Blacks. Svalnatí a neklidní Novozélanďané pouštěli na své soupeře hrůzu válečným tancem. Letiště načas zastavilo. Teprve, když hráči vyrazili závěrečný pokřik, opět ožilo.“
