Dlouho jsem váhal vydat se na tak dlouhou cestu, ale nakonec zvítězila zvědavost a na Nový Zéland jsme se s moji  ženou vypravili. V tuto chvíli  jsem opravdu moc šťastný, že jsem tuto nádhernou zemi navštívil. Každému ragbistovi doporučuji, aby si ušetřil čas a peníze a na Nový Zéland se jednou za život vypravil. Je to opravdová Mekka ragby. Ale hlavně je to úžasná země, kde je příroda ještě nedotknutá civilizací, kde jsou úžasní lidé, kteří jsou neustále dobře naladění a ochotní vám ve všem pomoci. A pro nás ragbisty je krásné vidět i na každé malé vesnici ragbyové hřiště, jak na plážích děti hrají ragby, v televizi je neustále samé ragby, mají také svůj vlastní kanál „rugby“. No prostě ragby je tady náboženstvím.

   Svou cestu po Novém Zélandu jsem začal v Aucklandu, kde Charl bydlí. Má zde mnoho známých ragbistů a tak jsem měl možnost se setkat s takovými hvězdami jako je Grant Fox a Alan Whetton – rváček mistr světa z roku 1987, který je v současné době manažerem Auckland Blues. Provedl mne po národním stadionu Eden Park, kde Blues hrají svá utkání. Stadion byl rozšířen pro RWC z 50 000 na současných 75 000 míst. Měl jsem také možnost seznámit se s hlavním trenérem Blues Patem Lamem, který byl tak laskavý a ukázal mne celé tréninkové středisko klubu. Péče o hráče je zde veliká, většina hráčů zde také bydlí a stravuje se. Kromě Áčka je zde také Centrum pro formování mladých hráčů pro klub. Vše je plně funkční, žádný velký přepych, ale o hráče je plně postaráno, jak po stránce zdravotní, výživy, regenerace i tréninkových prostorů, ale také možnosti studia různých oborů, protože aktivní ragbyová kariéra v současné době  není příliš dlouhá. Bohužel jsem neviděl trénink Blues, ale Pat mně slíbil, že mně pošle jejich tréninkové metody. Blues se na sezónu zřejmě dobře připravili, protože v prvním utkání Super Rugby porazili velmi silné Crusaders 24 : 22. Byl to výborný zápas, který jsem mohl sledovat v televizi a tak jsem hned mohl Patovi pogratulovat k prvnímu vítězství.

 

  Během mého pobytu probíhal ve Welingtonu turnaj „7“ Světového okruhu. Měl jsem tak možnost vidět prakticky všechna utkání, ale co bylo daleko zajímavější rozbory a analýzy jednotlivých mužstev. Každé mužstvo, ale hlavně hráči jsou podrobeni velmi přesnému rozboru jejich činnosti během utkání. Pro hráče je to velmi motivující, protože se snaží, aby  se ve statistikách neobjevili v záporných číslech (co se týče špatných přihrávek, kopů, nebo neúspěšných skládek). Dnes je jasné, že vrcholové sedmičkové ragby hrají opravdoví specialisti a mužstva jsou většinou složena z velmi mladých velmi rychlých atletů, které řídí zkušený lídr. Turnaj nakonec k radosti celého Nového Zélandu vyhráli domácí All Blacks.

   Ve Welingtonu jsem byl přijat na Novozélandské Rugbyové Unii a byl to skutečně další nezapomenutelný ragbyový zážitek Mohl jsem si prohlédnout síně slávy, které jsou pojmenovány podle slavných hráčů, jako byl slavný zadák Don Clark, vidět všechny poháry a trofeje, dresy všech hvězd, tak i fotografie se jmény všech hráčů, kteří kdy oblékli černý dres All Blacks. Co bylo však nejzajímavější byl rozhovor s mým průvodcem, který mne seznámil se strukturou unie, systému školení trenérských kádrů (jen malá poznámka, školení na Novém Zélandu je plně finančně i organizačně zabezpečeno unií, protože unie má maximální zájem na kvalitním formování svých trenérských kádrů). Zajímavý je také systém výběru talentované mládeže, jejich sledování, testování a vyhodnocování. Na školách je velmi oblíbené touch-rugby, ale i dospělí mají své soutěže. Zároveň jsem se seznámil s tím, jak náročná je a ještě bude organizace RWC. Na Novém Zélandu je však tolik opravdových nadšenců, kteří se bez jakýchkoli finančních nároků budou na perfektní organizaci podílet,  jsem si jistý, že vše bude na vysoké úrovni. Bohužel zemětřesení, které jsem prožíval blízko Christchurchu,  jim udělalo velkou čáru přes rozpočet, protože budou muset zřejmě zápasy z Christchurchu přesunout někam jinam.

   Zemětřesení mne zastihlo 180 km od Christchurch, přijel jsem právě do hotelu ve Waimate, který vlastní kdysi slavná útokovka Canterbury. Jeho hotel je 200 let starý a pamatuje zlatokopeckou horečku. Před sto léty vyhořel a byl znovu postaven a v té podobě je až do dnešních dnů. Celý hotel je vyzdoben různými ragbyovými trofejemi, fotografiemi i dresy, prostě nádhera. Protože je to přítel Charliho, měli jsme ten nejlepší pokoj a hlavně jsme měli připravenou výbornou večeři, modrou tresku, ráno ulovenou. Dlouho jsme si o ragby povídali a přitom sledovali co se děje v Christchurch. Ráno jsme měli odjet do Christchurch, ale náš hotel se neozýval, letiště bylo pro mezinárodní lety uzavřeno. Náš nový přítel nám ihned nabídl, abychom zůstali ještě jednu noc u něj, protože v Christchurch žádný nocleh neseženeme. My jsme měli totiž na další den zpáteční letenky. Rádi jsme jeho nabídky využili a prohlédli jsme si krásné městečko i jeho okolí. Zajímavostí této oblasti je, že se zde také vyskytují klokani. Večer jsme měli opět připravenou výbornou večeři, druhý den ráno snídani a když jsem šel zaplatit náš pobyt, řekl mně Bill, on se tak jmenoval, ať si dám odjezd, ragbisti přece neplatí. Nevěřil jsem svým uším, ale nakonec jsem mu tam nechal aspoň jeden můj starší dres, který si šel ihned zarámovat a musel jsem mu jej podepsat. Je to opravdu úžasné být členem té velké ragbyové rodiny, kde upřímné přátelství je tou největší hodnotou.

   Závěrem vás chci seznámit jen s trasou mé cesty po Novém Zélandu. V zapůjčeném autu jsem najel 2400 km od severu až na jih. Z Aucklandu jsem jel do Rotorua, odtud do Taupo, dále do North Palmerston, Severní ostrov jsem ukončil ve Welingtonu. Na Jižní ostrov jsem se s autem přepravil do Pictonu a provincie Marlborough, kde se pěstuje výborné víno a přes Blenheim,jsem pokračoval po západní straně do Greymonthu, Franz Josef (nádherný ledovec), Queenstown, Milford Sound, (úžasné fjordy) a odtud na východní stranu do Waimate, Oamaru, Timaru až do Christchurch. Bližší informace rád každému poskytnu.