Pozorně jsem si pročetl kdesi uveřejněný příspěvek Karla Ševčíka: „Proč děti mají hrát ragby“ a rozhodl jsem se uvést některé skutečnosti na pravou míru.
Chtěl bych nastínit důvody, proč dříve naše reprezentace byla schopna držet krok s předními evropskými ragbyovými velmocemi. Ten nejdůležitější byla motivace v době, kdy jsme tu měli železnou oponu, a kdy nebylo prakticky soukromě možno vycestovat na západ. To si současná mladá generace neumí už představit. Navíc v té době byl sport, zejména pak kolektivní velkou příležitostí, jak se odreagovat od socialistické buzerace.
Hra se šišatým míčem v minulosti
Ragby si v této obtížné době udržovalo všechny kladné atributy, pro které jsme si tento sport vybrali. Tím byly upřímné přátelství, dobrá parta, respekt jeden k druhého a hlavně velké úsilí dosáhnout co nejlepších výsledků a nominovat se do reprezentace. Bylo samozřejmostí, že přední kluby trénovaly 3 x týdně a reprezentanti 5 x. Ještě dnes, když si pročítám tréninkový deník, který byl pro reprezentanta povinností, vzpomínám na tu každodenní zabíračku. Výsledek ale byl, že jsme všichni reprezentanti měli fyzičku jako hrom, možná někdy i lepší než naši protihráči. Ta nám nahrazovala zkušenosti a praxi našich soupeřů z jejich daleko náročnějších soutěží. Jedinou výhodou socialistického sportu snad byla skutečnost, že hlavním cílem bylo sbírání medailí a dokazování, že jsme nejlepší na světě.
Proto tento systém podporoval vzdělanost trenérských kádrů tím, že veškerá školení, semináře a studium na VŠ refundoval. To mělo za následek, že většina našich trenérů měla na tehdejší poměry velmi dobré trenérské vzdělání, řada dokonce vysokoškolské, které si trenéři neustále prohlubovali, ale také byli přísně kontrolováni. Trenéři museli předkládat své tréninkové plány ke schválení a na seminářích jsme je analyzovali společně s našimi tělovýchovnými odborníky, případně s experty z Francie.
Měli jsme vypracovaný velmi dobrý Jednotný tréninkový systém, který kluby plně využívaly. Navíc v té době amatérského ragby byl velký zájem předních západoevropských klubů navštívit a poznat zemi za železnou oponou. Měli jsme proto možnost sehrát řadu těžkých zápasů s výbornými kluby a tím si ověřovat naši výkonnost a získávat potřebné zkušenosti. Při dobré konstelaci známostí na tehdejším ČSTV bylo také možno vyjet na západ od našich hranic na pozvání těchto klubů. Dodnes vzpomínám na zájezd do Walesu, kde jsme hráli s tehdy i dnes špičkovými kluby Swansea a Newport RFC, dále do Francie, kde jsme si zahráli recipročně s A.S.Montferrande a dalšími předními kluby, stejně tak s mistrem Itálie l´Aquilou atd. To dnešní generaci rozhodně chybí, navíc zájezdy vždy utužovaly partu a bylo pak na co vzpomínat.
Rada Antonína Himla
Rozhodně musím opravit údaje, které se váží k roku 1978, ve kterých se píše, že tehdejší vedení odhlásilo náš reprezentační tým na dlouhých 5 let ze všech soutěží. Dovolím si vás seznámit s opravdovou skutečností, protože jsem v té době trénoval reprezentaci. V roce 1976 jsme v ME zvítězili v Říčanech nad tehdejším velmi silným Sovětským svazem 9 : 6 a později nad Německem 22 : 6. Tato dvě významná vítězství nás kvalifikovala do A skupiny ME. Byl jsem pozván tehdejším "ministrem pro sport" předsedou ČSTV soudruhem Antonínem Himlem na ČSTV, aby naši reprezentaci poblahopřál k výborné reprezentaci socialistického sportu. Při té příležitosti mne poradil, že bych měl vyměnit „brankáře“ protože 6 gólů se SSSR a s Německem je přece moc. Dále se mne dotázal zda budeme potřebovat pro úspěšné vystoupení v ME také anabolika pro naše hráče. Když jsem se mu snažil vysvětlit, že by nám to stejně nepomohlo k tomu, abychom porazili Francii, kroutil nad tím nevěřícně hlavou.
V roce 1977 jsme dokázali porazit v ME Nizozemsko i Švédsko na jejich půdě, ale prohráli jsme jak s Francii tak s Itálií i když těsně 4 : 10. V ME jsme i v létech 1978 a 1979 hráli se střídavými úspěchy, prohrávali jsme s těmi silnými, ale poráželi jsme tradičně Německo, Belgii, Švédsko a ty ostatní. Přesto nám to nepomohlo a již zmíněný boss ČSTV Himl nám od roku 1980 zakázal start v evropských soutěžích. Jedním z důvodů byl prý také výrok tehdejšího trenéra hokejistů Sborné (SSSR) Tarasova, že ragby je sport amerických vrahů, samozřejmě myslel americký football, ale sportovnímu odborníkovi Himlovi to stejně stačilo k zákazu.
V roce 1980 si reprezentace nezahrála
Je faktem, že v roce 1980 naše reprezentace nesehrála žádné mezistátní utkání a v roce 1981 jen dva přátelské zápasy, ale od roku 1982 jsme opět startovali pravidelně v ME i v kvalifikacích na RWC se střídavými úspěchy. Já jsem v roce 1979 ukončil moji trenérskou činnost u Áčka a věnoval se plně reprezentaci kadetů, která 21 let startovala na výborném mezinárodním turnaji v Lyonu.
Do první divize ME se naše reprezentace opět probojovala v roce 2003 a dokázala se v této druhé nejvyšší evropské soutěži udržet, přes nesrovnatelné ekonomické podmínky s našimi soupeři, dva dvouleté cykly, třetí nás už bohužel zastihl v hluboké krizi a bez jediného vítězství jsme na jaře v roce 2008 sestoupili do B divize ME. Bohužel ani v této skupině se nám nedaří navázat na výborné výkony naši reprezentace v létech 2003-2006. Je třeba si uvědomit, že základem našich úspěchů ve zmíněných létech byla osobnost uznávaného francouzského trenéra Michela Bernardina, který trénoval naši reprezentaci. Ten jednak našemu ragby vtiskl systém hry, který plně odpovídal našim podmínkám a naturelu, ale dovedl také svým zápalem pro dobrou věc, navodit výbornou atmosféru v národním mužstvu. Bohužel Michel podlehl zhoubné nemoci, ale měli jsme štěstí, že ho dobře nahradil opět jeden z nejlepších francouzských trenérů Christian Galonnier, pod jehož vedením jsme dokázali porazit jak Rusko, tak Ukrajinu a získat tak v rankingu IRB 23.místo !
Bohužel po posledním vítězství na Ukrajině nás opustil z důvodů, které rozhodně nešlechtí naši Unii. Od té doby jsme ve skupině A už nevyhráli ani jedno utkání.
Co se sedmičkami
Co se týče ragby o 7 hráčích skutečnost byla a je také trochu jiná. Pokud si zalistujete v ročenkách naši unie, pak zajisté zjistíte, že této velmi náročné disciplíně byla věnována na naše poměry vcelku velká pozornost. Stačí se přečíst, jakých turnajů jsme se zúčastnili a jaké turnaje jsme pořádali u nás doma. Problém byl úplně jinde. Kluby si na Valné hromadě odhlasovaly zrušení jednoho článku ve stanovách naši unie, který reprezentantům pokud byli nominováni k reprezentačním zápasům, zakazoval start za svůj klub.
Zde jasně zvítězil klubismus nad zájmy naši reprezentace o úspěch v této disciplíně. Od té doby naše národní mužstvo, která pravidelně startuje na ME byla vždy složeno jen z hráčů, které kluby byly ochotni uvolnit a podle toho také výsledky naši reprezentace vypadají. Nechci se zde zmiňovat o problémech, které v rámci naši sedmičkové reprezentace vznikly a značně poškodily jméno naši unie ve FIRA-AER.
Ragby na olympiádě
Sedmičkové ragby je dnes Olympijským sportem a je si třeba uvědomit, že pokud budeme chtít opravdu uspět, pak tato náročná disciplína musí získat také porozumění v klubech, ale i odpovědní funkcionáři naši unie musí pochopit, že nestačí uspořádat 3.turnaje po skončení soutěží.
Dnešní světové „VII“ ragby je celosezónní aktivita, kdy hráči mají specificky zaměřený trénink a startují na sérii turnajů, viz Světový ragbyový okruh sedmiček.
Závěrem se nechci věnovat hodnocení úspěšnosti zmiňovaného jistě záslužného projektu SBP, či tradicím našich některých klubů, s tím mají jistě všichni své dobré či opačné zkušenosti. Já bych rád napsal důvody, proč by děti měly hrát ragby.
Ragby je životní postoj
Heslo že ragby je školou života, vyjadřuje smysl naši ragbyové filozofie, že to není jen sport, ale také životní postoj. Proto musíme dětem nabídnou všechny výhody dobře organizovaného života v ragbyovém klubu, kvalitní trenéry, kteří svým příkladem a odbornými znalostmi budou kladně ovlivňovat formovaní a vývoj mladého jedince. Naučí je se radovat z vítězství, ale také pokorně přijmout porážku a poučit se z ní. Organizovat takové soutěže, kde si hráči budou moci jednak zvyšovat svoji výkonnost, ale budou se na zápasy opravdu těšit, protože budou hrány ve smyslu fair-play a ne vítězství za každou cenu.
Kdy jim nebude nikdo nadávat, kdy je nikdo nebude úmyslně poškozovat, je všeobecně známo, že děti snášejí křivdu daleko hůře než dospělí. Budeme pro ně organizovat různé společenské akce a zapojíme do nich také jejich rodiče. Využijeme plně přirozené radosti z vyžití, které nám po všech stránkách nabízí náš sport. Každý pořádný kluk i holka má ve své povaze soutěživost a tu může plně uplatnit v ragby. Musí být navíc odvážný, nebojácný, rychlý, vytrvalý, obratný a hlavně musí respektovat jeden druhého, pravidla ragby i zásady slušného chování a to je pro dnešní nelehký, uspěchaný a materialistický život tou nejlepší devizou, abychom v něm úspěšně obstáli. Vím, že se to lehce píše, ale hůř realizuje.
Přesto si myslím, že i v dnešní obtížné době najdeme takové obětavce, kteří se ztotožňují s naši ragbyovou filozofií a jsou schopni vést své svěřence v tomto smyslu k lepším zítřkům našeho milovaného sportu. Budeme to moc a moc potřebovat.
Mezititulky ceskéragby.cz
