V pětatřiceti  letech se chce Roman věnovat rodině, dostudovat vysokou školu a především odejít s hlavou nahoře. Tady je vyznání hráče francouzského Stade Rouennais.

S ragby jsem začal na Pragovce, ale na svůj první ligový zápas si už vážně nevzpomenu. Naproti tomu si vzpomínám na první reprezentační zápas. Bylo to, jestli se nepletu, 26. září 1998 proti Ukrajině.

Očekávaný zápas proti Maltě bude mým čtyřicátým a definitivně posledním zápasem za národní tým. K ukončení reprezentační kariéry mě vede několik důvodů: Nedostatek času a energie. Máme půlročního kloučka, kterého chci vidět vyrůstat, a k tomu se snažím dálkově dostudovat vysokou školu. Dalším je můj zdravotní stav.





Jsem totiž po operaci krčních obratlů a pominout nemohu ani věk . Ale myslím, že mám na svém postu dobré nástupce. A konečně také moje hrdost. Chci odejít ze hřiště s hlavou nahoře, chci aby toto bylo moje rozhodnutí a ne nutnost způsobená dalším zraněním.

Neměl jsem v kariéře konkrétní ragbyový vrchol, kterým bych se mohl pochlubit, ale...

Věřím, že se mi tím, že hraji a jak hraji, povedlo vyvolat emoce, které mně posloužily jako důkaz toho, že jsem opravdu prožíval svůj největší sen.


A co mi ragby dalo? Emoce, především emoce! A musím přiznat, že byly nejsilnější, když jsem jako kapitán reprezentace vedl na hřiště své kamarády. Když se mi v jejich očích podařilo vyvolat zrovna ty samé emoce a odhodlání, jaké jsem já sám pociťoval.

"Byl to neuvěřitelně obohacující pocit! Jasně, skončit u reprezentace pro mě bude velice těžké a bude mi to velmi líto. Ale přišel můj čas a už to nebudu oddalovat. Ve Francii dohraji tuhle sezonu a také skončím," uvažuje  Roman Šuster

Příspěvek byl mimořádně  převzatý z webu ČSRU ...